Ze světa kovových známek (24)
Známky šlechty v Čechách (2)
Devatenácté století bylo v Rakousko-Uhersku na udělování šlechtických titulů více než štědré. Snad v žádném období monarchie nebylo uděleno tolik nobilitací. Nositelé vysokých řádů, např. řádu Železné koruny (II. a III. stupeň), mohli zažádat o baronský (svobodný pán) či rytířský titul automaticky.
Do baronského stavu bý vali pov yšováni v XIX. století v ýznamní průmyslníci1, kupříkladu svob. pán František Ringhof fer ml. (1844-1909), majitel slévárny a továrny na v ýrobu železničních vagónů na Smíchově. Na základě udělení druhého stupně řádu Železné koruny roku 1902 se mohl o titul svobodný pán ucházet významný pivovarník Anton Dreher mladší (1849-1921). Na četných známkách, které vydali, však udělení šlechtického titulu nikterak uvedeno není. Nová šlechta se často honosila okázalými „rodovými“ erby, které jsou v několika případech v yobrazené i na účelov ých známkách. Rodov ý erb je to jediné, čím jsou uváděni na sv ých známkách užívaných v textilních továrnách baroni Klingerové (obr. 1), jimž byl šlechtický titul udělen roku 1898. Absence místa užívání měla praktický důvod, protože Klingerům patřily textilky v Kosmonosech, Mladé Boleslavi, na Liberecku v Novém Městě pod Smrkem a v Chrastavě, známky se tak mohly užívat kdekoliv.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 2/2015.
Jak se dělá mincovna (14) Tvorba ceny oběžných mincí
Musím se ve svých vzpomínkách opět vrátit o mnoho let zpátky, do doby, když jsem v roce 1971 skládal státní zkoušku z ekonomiky na VŠE v Praze.
Byla to doba pokračující politické normalizace a pro studenty z našeho kruhu obzvlášť složitá. První dva ročníky s námi na přednášky a na cvičení chodil velmi talentovaný student, náš kamarád, jménem Jan Palach. Více se k tomu nechci rozepisovat. Pamětníkům to stačí a nové generace se už více dočtou v učebnicích dějepisu.
V době příprav na státnice nám vedoucí katedry docent Choma s vážnou tváří radil, abychom zapomněli, co jsme se učili v 1. a 2. ročníku o Šikově ekonomické reformě a jak máme být opatrní, abychom neřekli něco, co se nemusí líbit přísedícím v komisi. Byli jsme z toho zmatení. Když už jsme ztratili ideály pražského jara, nechtěli jsme ztratit šanci ukončit 5 let studia. S napětím jsem proto šel na státnici a přál jsem si nějakou ekonomicky neutrální otázku, kde bych mohl uplatnit své znalosti a zároveň nemusel papouškovat myšlenky normalizátorů. Měl jsem štěstí. Vylosoval jsem si teorii cen. Tu jsem měl velmi dobře zažitou z prvního ročníku, když jsem v politické ekonomii kapitalismu skládal zkoušku na stejné téma. Cenová problematika se od té doby stala mojí oblíbenou disciplínou, která mě nikdy neopustila.
Vedoucím řídícím pracovníkem mincovny jsem se stal v době, kdy už jsem měl více než 20 let podnikové praxe. Dávno jsem pochopil, že cena výrobku je základem ekonomického úspěchu v podnikání. Zjednodušeně řečeno „co nejlépe nakoupit a co nejlépe prodat“. Neplatilo pro mě to hokynářské „co nejlaciněji nakoupit a co nejdráž prodat“.
Celý článek naleznete v časopise Mince a bankovky č. 3/2014.
DALŠÍ ČLÁNKY
VÍCE O ČASOPISU
